Indie je překrásná země, bohužel však příliš rozlehlá na to, aby se dala poznat během několika dnů či týdnů. Naopak teprve po několika měsících se přizpůsobíte i těm stinným stránkám života, začnete je přehlížet a vidět jen to lepší. Setkal jsem se s mnoha turisty, kteří s batohem na zádech křižují Indii po několik měsíců a spousta se jich do Indie opět vrací.

Já musím konstatovat, že po více než patnáctiměsíčním pracovním pobytu v Indii jsem zdaleka neměl čas poznat to, co bych chtěl. Proto také využíváme každé příležitosti, která se naskýtá, k výpravám za poznáním a k lovům fotografií, které nám po letech stále budou připomínat naše exotické zážitky. Zatím poslední šance k výletu se naskytla o velikonočních svátcích. Na Velký pátek jsme po obědě vyrazili na jih od Jaipuru a po osmi hodinách jízdy dorazili do Chittorgarhu. Řádně unaveni jsme okamžitě uvítali spánek.

V sobotu ráno jsme neotáleli a hned se vypravili s naším autobusem k místní pevnosti, která je dominantou města a kvůli které jsme se zde vlastně zastavili. Rozkládá se na ploše 280 hektarů na vrcholku 180 metrů vysokého kopce, který se nečekaně zvedá z okolní roviny. Až do roku 1568 bylo i město Chittor (přípona Garh znamená pevnost) uvnitř zdí pevnosti, nynější město se svými 71000 obyvateli leží na západ od pevnosti.

Třikrát během dlouhé historie byl Chittor dobyt silnějším nepřítelem a každý případ se zapsal do historie vyhlášením jauharu tváří k nepřemožitelné přesile. Muži navlékli šafránové róby a vyrazili ven z pevnosti na jistou smrt, zatímco ženy a děti se obětovaly v obrovské pohřební hranici. Sláva byla vždy důležitější než smrt.

První porážka Chittoru se datuje roku 1303, kdy Al-ud-din Khilji obléhal pevnost, aby se zmocnil překrásné Padmini, manželky Bhim Singha. Když byla porážka nevyhnutelná, radžputské šlechtičny včetně Padmini spáchali sati (Sati je manželka boha Sivy; stát se sati znamená upálit se; ačkoli bylo sati již před sto lety zakázáno, stále se občas vykonává) a Bhim Singh vedl oranžovo oděné šlechtice vstříc jisté smrti.

V roce 1535 to byl Bahadur Shah, sultán státu Gujarat, který obléhal pevnost, a opět rozhodla středověká hrdost. V té době bylo hromadné zabíjení nesmírné. Vykonáním jauharu zemřelo na 13000 radžputských žen a 32000 radžputských bojovníků.

Konečné dobytí Chittoru přišlo po třiatřiceti letech v roce 1568, kdy moghulský vládce Akbar získal město. Pevnost byla bráněna heroicky, ale nepřítel byl opět v přesile. Ženy spáchaly sati, brány se rozletěly a 8000 bojovníků v oranžových róbách vyrazilo na smrt. V tomto případě maharadža Udai Singh uprchl do Udaipuru, kde založil své nové sídlo. Chittor byl vrácen Radžputům v roce 1616.

Náš autobus je příliš široký na to, aby vyjel až na pevnost, a proto v půli kopce zastavuje. Okamžitě se nás zmocňují řidiči autorikší, kteří nás sledovali již od města. Polovina z nás po delším smlouvání nakonec přistupuje na stále ještě nadsazenou cenu a najímá si rikšu, zbytek se rozhodl zdolat pevnost "po svých".

Do pevnosti se dostáváme bránou Ram Pol a hned za ní po pravé straně vidíme ruiny paláce Rana Kumbha včetně koňských a sloních stájí a chrámu Siva. Právě na tomto místě byl kdysi spáchán jauhar.

Nedaleko Rana Kumbhy stojí mnohem modernější Fateh Prakash Palace (maharadža Fateh Singh zemřel v roce 1930). V tomto paláci jsme navštívili malé archeologické muzeum, které bylo ovšem velmi špatně osvětleno a nakonec jsme litovali ztráty našeho drahocenného času.

Vydáváme se dále k Věži vítězství, cestou se zastavujeme v chrámech Kumbha Shyam a Meera, které, stejně jako skoro všechny stavby v komplexu pevnosti, jsou nádherně zdobeny kamennými rytinami. Jaya Stambh neboli Věž vítězství postavil Rana Kumbha na počest svého vítězství nad Mahmudem Khilji z Malwy v roce 1440. Stavba proběhla v letech 1458-1468, věž o devíti podlažích ční do výšky 37 metrů. Stoupání na vrcholek je trochu dobrodružstvím, neboť na úzké schodiště není místy téměř vidět, světlo se dostává dovnitř pouze malými okénky. Výstupu ale nelitujeme, z věže je pěkný výhled po celé rozlehlé pevnosti.

V sousedství Věže vítězství se krátce zastavujeme v dalších dvou chrámech. U Mahasati je mnoho kamenů - pomníků na kruté sati, dalším chrámem je Sammidheshwar.

Pokračujeme dále na jih s naší rikšou a dostáváme se k paláci krásné Padmini, kterému sousedí kamenné jezírko. Legenda praví, že Ala-ud-din zahlédl Padmini, stojící v pavilónu uprostřed paláce, v zrcadle, a tento záblesk byl jiskrou, která ho přesvědčila zničit Chittor pro posedlost po Padmini.

Po prohlídce paláce rikšák otáčí svůj stroj a vracíme se zpět. Řidič má snahu exkurzi pevnosti s námi ukončit, ale nedáváme se a navigujeme ho ke Kirti Stambha, čili Věži slávy, která byla postavena pravděpodobně ve 12. století. Toto místo je v danou chvíli zcela prosté turistů a tak, přestože se v průvodci píše, že věž je návštěvníkům nepřístupná, zkoušíme vstupní bránu, která neklade žádný odpor. Vystupujeme ještě temnějším schodištěm než u Věže vítězství (kolegův syn výstup strachy vzdal) a po zdolání sedmi pater zhlížíme z dvaadvacetimetrové výšky okolní krajinu.

Čas neúprosně běží, opouštíme Chittorgarh a vracíme se zpět k autobusu - z dávné minulosti do současné reality. Pevnost v nás zanechává hluboký dojem a jistě i po letech v nás bude probouzet pěkné vzpomínky.

Čekáme ještě chvíli na kolegy, kteří zdolávali pevnost "pěškobusem". Přicházejí podstatně znavenější než my (čemuž dodalo i počasí - teploty se již přehupují přes 35 stupňů Celsia), ale kupodivu stihli shlédnout téměř vše, co my, i když v poklusu. Po krátkém odpočinkovém obědě vyrážíme na 112 km vzdálený Udaipur.

Do třistatisícového Udaipuru přijíždíme po čtvrté hodině odpolední a zastavujeme řidiče našeho autobusu u památníků - hrobek místních panovníků. V průvodci se o tomto místě nepíše nic, ale z nápisů na stavbách se dovídáme, že výstavba tohoto architektonicky zajímavého komplexu probíhala po staletí a byla dokončena před šesti lety, čemuž se nám ani nechce věřit - stavba působí monumentálně a nic nepřipomíná současnost ani blízkou minulost.

Po této zajímavé zastávce navigujeme řidiče k Paláci monzunů, který jsme si vytyčili za dnešní cíl. Palác leží mimo město na vrcholku jednoho z mnoha kopců obklopujících Udaipur a cesta k němu není nijak značena, takže se nám podařilo i jednou zabloudit (místo není příliš navštěvované turisty, snad proto, že leží trochu bokem a po prohlídce města na ně nezbývá čas). Šplháme se k vrcholku úzkou silnicí, která se brzy stává silničkou a náš autobus není schopen zdolat příkré serpentiny. Poslední asi kilometr cesty jsme nuceni vyjít pěšky. Odměnou se nám stává fantastický pohled na celý Udaipur se svými paláci a jezery a na krásnou kopcovitou okolní krajinu. Slunce již stojí nízko nad obzorem a táhnoucí se stíny hor ještě zvyšují příjemnou atmosféru večera. Kromě ještě asi dalších pěti turistů, většinou z Německa, kteří přijeli až k paláci autorikšami (šla na mě hrůza, když jsem je později viděl sjíždět dolů), jsme byli na vrcholku sami. Monsoon Palace je nyní vojenským sídlem a není přístupný veřejnosti, což nás nijak nemrzelo, uchvacující pohled stál za to.

Příjemný večer zakončujeme návštěvou přírodního divadla Meera Kala Mandir. Za doprovodu klasické kapely (bubínky, tamburíny, harmonium - nástroj podobný tahací harmonice) se nám představili tanečníci a tanečnice s indickým folkovým tancem. Vrcholem bylo vystoupení tanečnice, balancující s množstvím nádob na hlavě a bosými chodidly po ostří mečů a po skleněných střepech.

Po náročném dni plném zážitků jsme si po večeři dali ještě po jednom indickém, ne příliš dobrém, ale přece jen pivu na terase hotelové restaurace s výhledem na osvětlený Městský palác a ulehli ke spánku.

Pravděpodobně žádné město v Rajasthanu není tak romantické jako Udaipur, praví průvodce. Udaipur je mimo jiné nazýván Benátkami východu. Byl založen v roce 1568 maharadžem Udai Singhem, který uprchl z nedaleko dobytého Chittorgarhu. Udaipur je plný paláců, chrámů a panských sídel, od skromných až po extravagantní. Město je také centrem umění a řemesel. Pro pouštní Rajasthan je až překvapivé, že je plné jezer, dokonce i v době největšího sucha. Díky vodě nechybí ani množství parků a zahrad. Udaipur byl původně obehnán zdí, ze které už dnes bohužel mnoho nezbývá.

V neděli ráno jsme neplýtvali časem a krátce po osmé hodině vyrazili k prohlídce města. Naše první zastavení bylo na Moti Magri (Perlový kopec), kde je umístěna socha radžputského hrdiny maharadže Pratapa, který mnohokrát vzdoroval Moghulům. Kopec je zdoben zahradami s vodotrysky a je odtud pěkný pohled na jezero Fateh Sagar. To bylo zbudováno v roce 1678 maharadžem Jai Singhem, ale po velkých deštích byla hráz zničena. Poté bylo jezero rekonstruováno maharadžem Fateh Singhem. Uprostřed jezera se nachází Nehru park, populární ostrovní zahrada, na kterou se můžete nechat přepravit lodičkou.

Další zastavení bylo v malé, zato velmi pěkné zahradě Sahelion-ki-Bari (Zahrada služebnic slávy) na severu města. Půlhodinová prohlídka zahrady plné fontán a vodotrysků, květin, palem a jiných tropických rostlin stála za to.

Městský palác, tyčící se nad jezerem Pichola, je největší palácový komplex v Rajasthanu. Základy mu dal maharadža Udai Singh, seskupení budov přistavovaných různými panovníky ponechává paláci překvapivou uniformitu designu. Z vrchních podlaží je pěkný výhled na jezero.

Vstup do paláce je ze severní strany bránou Bari Pol z roku 1600 a bránou Tripolia z roku 1725. Bývalo zvykem, že maharadžové se pod branou vážili a jejich váha ve zlatě či stříbře byla rozdělena mezi lid. Hlavní část paláce je nyní přeměněna v muzeum, kde nás mimo jiné zaujal obrazový výjev sekání novorozeněte. Služebná obětovala své dítě, aby tak zachránila královského potomka, který byl propašován z paláce v koši se zeleninou. Další obraz nás pro změnu trochu pobavil - portrét jednoho z maharadžů neomylně připomínal slavného českého herce Miloše Kopeckého. Z další části paláce byly vybudovány dva luxusní hotely - Shiv Vilas a Fateh Prakash Palace.

Za zmínku ještě stojí jezero Pichola se svými ostrovními paláci. Jezero bylo rozšířeno maharadžem Udai Singhem, který je objevil. Postavil zděnou hráz, zvanou Badi Pol, a jezero je nyní 4 km dlouhé a 3 km široké, přesto dost mělké a dokonce někdy i zcela vysychá, naštěstí ne příliš často. Na jezeře leží dva ostrovy. Jagniwas má rozlohu asi 1.5 hektaru a celou jeho plochu zabírá ostrovní palác postavený v roce 1754 maharadžem Jagat Singhem II. Nyní je palác přeměněn v luxusní hotel (údajně jeden z nejluxusnějších, ale i nejdražších na světě) s nádvořími, fontánami, zahradami a bazénem. Do paláce je možné se dostat pouze za podmínky, že si dáte (jistě ne nejlevnější) oběd či večeři anebo jako hotelový host. Základy dalšího paláce na ostrově Jagmandir položil maharadža Karan Singh, jméno však nese po maharadžovi Jagat Singhovi (1628-1652), který palác rozšířil.

Náš velikonoční výlet se chýlí ke konci, po obědě vyrážíme zpět k Jaipuru, do kterého vjíždíme po více než deseti hodinách jízdy krátce před půlnocí, trochu znaveni, zato plni nových poznatků, dojmů a zážitků.