Přijela pouť
Léto v Indii vrcholí dříve než u nás, a to v květnu a červnu. Teploty kolísají
podle zeměpisné šířky - na jihu je po celý rok kolem třicítky, na severu v podhůří Himalájí
klima přibližně odpovídá počasí v České republice. Nejobtížnější podnebí je ve vnitrozemí,
kde nemilosrdné paprsky slunce doslova vysávají z lidí život, každoročně umírají na
následky úžehu, dehydratace apod. stovky lidí, především bezdomovců z nejchudších vrstev
obyvatelstva.
Výjimkou není ani
Jaipur,
kde se například loni teplota vyšplhala až k padesátce. Letošní
léto bylo předpovídáno ještě krutější než loňské, loňský rekord však do začátku června zatím
nebyl překonán. Denní teploty se pohybují kolem pětačtyřicítky, zatímco noční jen zřídka
klesají pod 30 stupňů Celsia. Výhodou je nízká vlhkost, která pobyt za těchto podmínek částečně
ulehčuje, přesto pobyt venku omezujeme na minimum, pouze za účelem nutných nákupů. Většinu času
tedy trávíme v klimatizovaném úřadě nebo v klimatizované ubytovně. Běda, pokud dojde
k výpadku elektrické energie, to potom neosvěží ani sprcha, voda je teplá skoro jako vzduch
díky systému, který se v Indii používá, totiž voda se čerpá do zásobníků na střeše, odkud
je samospádem rozváděna do domácností. Zamrznutí naštěstí nehrozí, neboť s výjimkou severských
oblastí teplota jen málokdy klesne pod 10 stupňů Celsia.
A v tomto čase, kdy během dne město spí a ožívá až v noci, se do
Jaipuru,
snad za
účelem rozptýlení této lenivé nálady, nastěhovala na několik týdnů pouť. Možná řeknete: "Pouť,
takových jsme už viděli, co je na tom zvláštního?" Pokuste se najít odpověď v následujících
řádcích.
Trh a exhibice, jak je pouť nazývána na vstupenkách za 2 rupie, je lokalizována na příhodném
místě oproti Muzeu při vstupní bráně do Pink City - starého města. Atrakce jsou provozovány
denně od 17 do 22 hodin, v sobotu a v neděli ještě o hodinu déle. Na své si
přijdou všechny generace, ostatně jako u nás. O tom svědčí fakt, že jsem na pouť zašel
s přítelem a jeho rodinou od dvouletého caparta až po pětasedmdesátiletou babičku
(v Indii na rozdíl od nás chodí i malé děti spávat velmi pozdě). Nejmladší se vydovádí na
kolotočích, poháněných jen lidskou silou. Pro větší a odvážnější jsou připraveny kolotoče na
dieselový pohon - motor pohání kolotoč za pomoci dlouhého řemene, vydává hlasitý zvuk a zahaluje
okolí do šedého dýmu. Brrr, až z toho šla na mě hrůza a raději jsem zamířil jinam.
Přilákala mě jiná atrakce, kterou jsem až doposud znal jen z jednoho staršího českého filmu
s Josefem Kemrem, a to obrovský dutý válec, uprostřed kterého se proháněli na motocyklech
kaskadéři. Vrcholem byla jízda oblíbeného indického malého osobního automobilu Maruti, který
s rozsvícenými světly a s hlasitým troubením roztřásl celý válec, z vrcholku
kterého jsme celou jízdu sledovali.
Na odrostlejší čeká další podívaná, kde indické tanečnice předvádějí tolik populární tanec.
Hlasité ampliony lákají diváky reprodukovanou hudbou. Neočekávejte spoře oděné dívky, jste
v silně nábožensky založené zemi. I tak návštěva stála za to, pěkné roztančené dívčiny
potěší oko každého muže. Za zmínku snad ještě bude stát, že tanečnice jsou často při těle, tzv.
plnoštíhlé. To by se jistě líbilo našim babičkám, které ty dnešní hubené holky nemohou ani
vystát. V Indii platí, i když ne stoprocentně, že čím se má žena lépe, tím je
i lépe živena. Ty bohatší pěšky neudělají krok, vozí se všude autem či aspoň na skútru,
o čemž pak svědčí jejich tělesná stránka.
Zajímavá byla též expozice, která lákala návštěvníky tancující figurínou a figurínou sikhského
muže v turbanu, který rozesmával okolostojící širokým úsměvem a pohybem úst podle
reprodukovaného smíchu. Uvnitř stanu jsme pak objevili kolekci výjevů z indického života
v podobě pohybujících se figurín, od hinduistických bohů, přes vesnickou školu až po
policajta bijícího opilce ležícího na chodníku. Pro nás trochu suchopárné, Indové však
přihlíželi s posvátným údivem.
Nesměly chybět ani stánky, kde se prodávaly různé suvenýry, dárkové předměty a vůbec zboží všeho
druhu. Nejvíce mě zaujal stánek s kouzelnickými triky a pomůckami. Jako malý kluk jsem vždy
toužil nahlédnout do zákulisí kouzel a čar a teprve zde se mi sen splnil. Šikovný prodavač - mág
předvádí hustému davu zájemců všechna možná kouzla, od karetních triků až po mizející a zase se
objevující předměty. Fígle zůstávají utajeny, tajemství magie vám bude prozrazeno v zadní
části stánku až po zaplacení ceny, která se pohybovala za jednotlivé triky od pěti rupií do tří
set. Má peněženka byla po odchodu hubenější, ale zatím vám žádnou fintu neprozradím, možná si po
návratu domů otevřu podobný "kšeft".
Stánky s občerstvením jsou nedílnou součástí indického životního stylu. Prodává se ovoce,
nápoje a především oblíbené cukroví, které je snad sladčí než cukr. Obvykle se vše připravuje
přímo na místě v obrovských hrncích plných rozpáleného oleje, který je rozehříván
benzínovými vařiči.
Kdo rád soutěží, naskýtá se mu opět mnoho příležitostí, jak uplatnit svou dovednost. Tak jako
u nás, ceny jsou lákavé, soutěž se zdá jednoduchá, ale je to skutečně jenom zdání, získat
výhru není snadné. Abych se zmínil alespoň o některých: střelba ze špuntovky na krabičky
cigaret, vrh malých dřevěných obručí na mýdla, házení míčky na pyramidu plechovek apod.
Jak vidíte, ve vzdálené Indii se lidé baví podobně jako u nás, i když zatím chybí
moderní elektronické automaty a zábava často připomíná mládí našim babičkám a dědečkům, kteří
jistě bývali stejně spokojeni jako dnešní Indové.
© Miroslav Geisselreiter, snímky autor