Ne, tento článek nebude pojednávat o tom, jak se dostat do Indie, nýbrž o dopravě a dopravní situaci v této zajímavé zemi.

Pokud jste se někdy dostali do Velké Británie, možná vám dělalo potíže zvyknout si na levostranou dopravu. V Indii se také jezdí po levé straně a jelikož jsme odmalička zvyklí na opačný způsob, trvalo nám několik týdnů, než jsme se přeorientovali. To byl ovšem jen ten první, základní krok.

Doprava v Indii je totiž kapitola sama pro sebe. Po prvním dnu pobytu zde vám jistě bude pěkně brnět hlava, neboť hluk houkaček a klaksonů je téměř nepřetržitý a neutichá ani v noci. Dá se říct, že klakson je důležitější než brzdy a bez něho se na cestu raději vůbec nepouštějte. V Indii se jezdí stylem kdo z koho. Nejopatrnější musejí být cyklisté, kteří ovšem dokáží své kolo řídit skutečně precizně, protáhnou se jakoukoliv štěrbinou a dokáží přepravit od třech kamarádů až po 4 veliké bomby se zemním plynem. Další v pořadí jsou motocyklisté. O nich se dá říci to samé, co o cyklistech, s tím rozdílem, že skútr je rodinné vozidlo pro střední vrstvy obyvatelstva a to také znamená, že na jednom stroji běžně jezdí manželé s dvěmi až třemi dětmi, dvakrát jsem dokonce viděl šest pasažérů na jediném skútru. Mimo skútry zde jezdí také klasické motorky, v současné době již moderní licenční japonské Hondy či Jamahy, ale v hojné míře též indické stroje Yezdi, které se začaly vyrábět v šedesátých letech jako naše licenční Jawy, ba často můžeme ještě spatřit originální české stroje z dob největší slávy - ach, kde jsou ty časy. Indie se snaží být ve všem soběstačná, a tak nedováží žádné dopravní prostředky ze zahraničí, ale vše se vyrábí v Indii za spolupráce zahraničních partnerů. Jsou zde k vidění hybridy jako Maruti-Suzuki, Swarai-Mazda, Hindustan-Isuzu apod., v největší míře tedy produkty indicko-japonské spolupráce, stále se zde však vyrábí legendární fiat, který je u nás znám jako žiguli či polský fiat. Osobní automobily jsou nízkoobsahové, nejčastější je rodinné vozidlo Maruti s obsahem 900 ccm. Silné stroje nejsou nutné, indické silnice jsou v tak špatném stavu a často tak přecpané, že průměrná cestovní rychlost se pohybuje kolem 40 km/h. O přetíženosti vozovek svědčí i fakt, že most Howrah Bridge v Kalkatě je nejvytíženější na světě, denně se po něm přepraví na 57000 cyklistů a nespočetně pěších. Cestuje se opravdu všude a tak má Indie též nejvýše položený most na světě ve výšce 5600 m.n.m. v Himalájích na cestě Manali - Leh.

Nákladní automobily jsou další kapitola. Jednak jsou neúměrně přetěžovány, což neprospívá již tak špatným vozovkám, a pak jsou ve velice špatném technickém stavu, v noci často jezdí bez světel nebo naopak pouze se světlomety dálkovými, o unikajícím oleji a naftě ani nemluvě. Ekologie je v Indii stále neznámý pojem a bylo by jistě zajímavé změřit obsah škodlivin produkovaných těmito stroji. Co je však velice smutné, řidiči kamionů často konzumují alkohol přímo za jízdy, spatřil jsem dokonce řidiče, kterého z auta vytáhli jeho dva závozníci a který vůbec nebyl schopen chodit! A tak na indických silnicích denně vidíme desítky těžkých havárií, způsobených pod vlivem alkoholu, neohleduplností anebo technickou závadou na vozidle - prasklou nápravou, upadnutým kolem a podobně.

Indie stále zápasí s obrovskou přelidněností a to je také znát na městské hromadné dopravě. Pokud má někdo u nás v Brně někdy pocit, že tramvaje či autobusy jsou nacpané k prasknutí, v Indii by si liboval, kolik má ještě místa. Ve městě si můžete vybrat z několika druhů dopravy. Ve velkoměstech jako je Madras či Kalkata jsou v hojné míře využívány příměstské vlaky. Nerozšířenější a také nejlevnější je autobusová přeprava, za jednu jízdu zaplatíte 1-2 rupie, což odpovídá 1-2 Kč. Pokud se potřebujete přepravit jen na krátkou vzdálenost, je výhodné si zastavit tzv. cyklorikšu (cycle-rickshaw), což je kolová tříkolka. Za stále ještě velice přijatelnou cenu se dá na větší vzdálenost cestovat motocyklovou tříkolkou (auto-rickshaw) - jedná se o italské licenční vozidla z 50 - 60 let. Nejpohodlnější jízda je v klasickém taxíku, oproti českým stále asi pětkrát levnější. Slovo klasický zde má svůj význam, neboť se jedná o vozy Ambassador, stále vyráběné od roku 1947 po odchodu Angličanů. Není výjimkou, že se do takového taxíku vměstná 10 až 15 lidí, doslova se vtlačí až řidiči na klín, a když už není vyhnutí, tak i na střechu.

Doprava mezi vzdálenějšími velkými městy je organizována autobusy a můžete si vybrat z několika cenových kategorií od velice nepohodlných až po luxusní klimatizované. I zde však může být cestování znepříjemněno neohleduplným kuřákem, neboť kouření není zakázáno. Kolega na to doplatil, když po výměně názorů s takovým občanem došel k závěru, že na něho nechá otevřené okénko, a nachladil se. Mezi vesnicemi a městečky je hlavním dopravním prostředkem speciálně uzpůsobený džíp pro zhruba 10 lidí, běžný počet přepravovaných je však alespoň dvojnásobný.

Indie je rozsáhlá krajina, a tak se na delší vzdálenosti často cestuje letecky. Mimo státní Indian Airlines zde působí několik soukromých leteckých společností. Ani zde se nesmíte nechat překvapit tím, že málokterý let je na čas a zpoždění 1-2 hodiny je zcela běžné.

Indické železnice jako jedna firma jsou největším zaměstnavatelem na světě s počtem 1624121 lidí na výplatní pásce. S délkou tratí 60000 km zaujímají čtvrté místo na světě. Každý den vyjíždí na 11000 vlaků přepravujících přes 9 milionů lidí a spojujících 7000 stanic. Všechny tyto čísla neznamenají nic jiného, než že vlaky jsou přecpané, jízdní doby jsou dlouhé a pokud si nezaplatíte první třídu, která je ale cenově srovnatelná s leteckou dopravou a je nutno si ji rezervovat ne několik dnů, ale týdnů předem, jsou dost nepohodlné.

Pokud se tedy chystáte do Indie, ať už na dovolenou nebo za obchodem, přeji vám hodně štěstí a pevné nervy.