Pokud v Evropě platí, že velikost a důležitost města se dá posuzovat podle počtu obyvatel, v Indii tomu tak není. Je to druhá nejlidnatější země na světě a lidé se musí vměstnat, ať chtějí nebo ne, na menší plochu než my, Evropané. Například můj přítel, lékař, obývá se svou rodinou pěkný jednopatrový domek o pěti ložnicích. V Indii však rodiny žijí pohromadě a tak v jedné ložnici žije doktorova matka, v druhé doktor s manželkou a ve zbylých třech pokojích se tísní tři synové, všichni ženatí se svými manželkami a dětmi. Populační exploze v Indii je skutečně hrozivá. V roce 1961 měla 439 milionů obyvatel, o deset let později 547 milionů, v roce 1981 dosáhla počtu 687 milionů, před třemi lety již 843 milionů a nyní se počet přehoupl přes cifru 900 milionů. I když je v Indii mnoho velkoměst, většina lidí žije na vesnicích a v městských aglomeracích se soustřeďuje jen asi čtvrtina národa. Slovo národ zde neznamená jen členění do národnostních skupin, ale též členění náboženské a kastovní. Drtivá většina je vyznání hindu, ale hned na druhém místě se 75 miliony věřících jsou muslimové, čímž se Indie řadí mezi největší muslimské země na světě, mnohem větší než kterákoli arabská krajina ze Středního východu. Další významné náboženské komunity tvoří křesťané (16 mil.), sikhové (13 mil.), budhiské (5 mil.) a jainové (3 mil.). Zanechme nyní faktů a čísel a pojďme se podívat do Ajmeru.

Přestože Ajmer počtem obyvatel 402000 mírně převyšuje Brno, rozlohou se dá srovnat např. s Královým Polem a na jeho prohlídku vám bude stačit půl dne. Město je někdy nazýváno zelenou oázou, je odděleno neúrodnou kopcovitou krajinou od pouště a leží na břehu umělého jezera, které bylo vybudováno ve 12 století a slouží jako zásobárna pitné vody, v případě slabších monzunů však vysychá. Tato poloha dávala Ajmenu již v minulosti strategický význam a město bylo např. okupováno Mahmudem z Ghazni při jeho válečném tažení z Afgánistánu. Později se stalo oblíbeným sídlem slavného rodu Moghulů. V roce 1818 byl Ajmer předán Britům a stal se jedním z mála míst ve státě Rajasthan, které bylo přímo spravované britskou vládou. Nyní je hlavním centrem muslimských poutníků během Ramadánu.

V Ajmeru jsme se zastavili v polovině listopadu na cestě do Pushkaru, kde se konal slavný veletrh - Pushkar Fair. Město samo o sobě se od ostatních indických městských komunit nijak výrazně neliší. Jako všude i zde si musíte dávat pozor, abyste nešlápli na psa spícího uprostřed cesty, musíte dát přednost "paní" krávě, která si zrovna nyní našla oběd uprostřed křižovatky a nesmíte příliš vnímat zápach splašků tekoucích po kraji vozovek. Muslimská majorita je cítit i během roku. A tak nás hlavní tepna města pomalu unáší do staré čtvrti, kde se pod úpatím neúrodných hor tyčí komplex Dargah, jedno z nejdůležitějších poutních míst muslimů. Vlastní Dargah je hrobka Khwaja Muin-udin Christiho, který přišel do Ajmeru z Persie v roce 1192. Pod pojmem hrobka si ovšem v Indii musíte představit obrovský nákladný palác (typickým příkladem je Taj Mahal v Agře, o kterém si povíme někdy příště). Stavba svatyně byla dokončena Humayunem a vstupní bránu přidal Nizam z Hyderabadu. Cestou k Dargahu procházíme ulicí plnou typických indických obchůdků, kde můžete koupit prakticky cokoliv, například květy k náboženskému obřadu, které jsou vám často přímo vnuceny. Pokud nemáte pokrývku hlavy, do muslimského komplexu vás nepustí, ale cestou je nesčetně příležitostí koupit si háčkovanou čapku, typickou pro muslimy. Není též povoleno na posvátné místo chodit nedostatečně oblečen, a tak kolega v krátkých kalhotách dostává kolem nohou plátno - nevypadá příliš jako muslim, spíše jako Skot v sukni. Před vstupní bránou ještě nahlížíme do řeznictví. Řezníka v Indii často nepotkáte, hinduisté, kterých je v Indii nejvíce, jsou přísní vegetariáni, nejí dokonce ani ryby a někteří dokonce ani vajíčka. Naštěstí to neplatí o muslimech, kteří maso, kromě vepřového, mohou. Kusy masa volně visící v horku na ulici v nás však příliš dobrý pocit nezanechávají. Před vstupem do komplexu ještě odkládáme obuv, což nás nijak nepřekvapuje, stalo se to pro nás už samozřejmostí stejně jako pro křesťany odložení pokrývky hlavy při vstupu do kostela. V listopadovém sluníčku je kamenná zem příjemně vyhřátá, horší to bylo v létě, kdy se na rozpálené zemi téměř nedalo stát.

Procházíme dvorem a na pravé straně si prohlížíme mešitu, postavenou panovníkem Akbarem. Akbar jezdíval do Dargahu z Agry jednou za rok za náboženským obřadem. Po obou stranách procházíme kolem obrovských železných kotlů, dobré dva metry v průměru, které slouží rodinám starajícím se o údržbu svatyně. Ve vnitřním dvoře se nachází další mešita, které dal základy Shah Jahan. Stavba z bílého mramoru má jedenáct oblouků a perské nápisy běžící po celé délce budovy. Ve středu druhého dvora nalézáme posvátnou hrobku s mramorovou kopulí, která se každým rokem sedmého měsíce lunárního kalendáře stává útočištěm statisíců poutníků. Naštěstí jsme zde v období relativního klidu, procházíme se a vychutnáváme atmosféru a tep místního života. Jelikož jsme Češi (a Slováci), jsme věrni heslu: co Čech, to muzikant, a zaposloucháváme se do jemných melodických zvuků malé kapely. Pokračujeme v prohlídce a nakukujeme do skromné, ale útulné školičky přímo v podloubí mešity. Děti se naší přítomností nenechají příliš vyrušovat, pan učitel však protestuje a po chvíli nás odhání.

Sluníčko již začíná připalovat, přestože je listopad, denní teploty stále dosahují 30 stupňů Celsia. Nás dnes ovšem čeká ještě jedna zajímavá exkurze. Jak jsem se už zmínil na začátku, pokračujeme do Pushkaru, na Veletrh. O něm si ale povíme až příště.