I když bydlení a život ve městech je v Indii nesrovnatelně horší než např. v České republice, mezi indickým městem a vesnicí je další propastný rozdíl. Žije se v domcích uplácaných z hlíny, bez elektřiny, telefonu, prakticky bez známek civilizace. Lidé často žijí jak se říká z ruky do úst, jsou závislí na tom, co jim urodí těžce obdělávaná půda. Živi jsou především z vody, která je často závadná a není výjimkou, že celá vesnice vymře na choleru, a z tzv. čapati, což jsou placky z hrubé mouky a vody upečené na přímém ohni.

Měl jsem to štěstí a zúčastnil se jedné vesnické slavnosti s mým indickým přítelem. Dalo by se říct, že můj přítel patří mezi střední třídu obyvatelstva Indie. Vlastní spolu se svými bratry starší třípodlažní dům v Jaipuru, ve kterém také žije. V domě bydlí mimo 40 (!) příslušníků jeho rodiny ještě dalších 6 rodin. Mimo to vlastní jeho rodina na vesnici dům-farmu a cihelnu včetně jednoho nákladního vozidla.

Vesnice leží asi 15 km za Jaipurem a poslední, asi kilometrový úsek bylo nutno zdolat se zaťatými zuby, neboť cesta připomínala spíš než silnici dráhu pro motokros. Na farmě se konala menší slavnost, kterou pořádá přítel s rodinou jednou až dvakrát ročně. Jednak se zde sejde u velikého stolu celá rodina a pak také přijdou vesničané, kteří pracují v již zmíněné cihelně, se svými rodinami. Z celkového počtu asi 200 vesničanů jich v cihelně pracuje přibližně 50. Pracuje se 7 dní v týdnu od svítání do západu.

Celý průběh slavnosti je velice jednoduchý. Rodina se sesedne u stolu a povečeří. Mezitím se schází vesničané, kteří nejprve čekají za zídkou farmy na pozvání. Poté se rozsadí do řady podél cesty. Mezitím se již nad ohněm v obrovských pánvích a hrncích vaří, smaží a peče večeře, výhradně vegetariánská. Většina Indů jsou totiž vyznání hindu a maso nejedí, někteří dokonce ani vajíčka a cibuli. Slavnostní večeře se podává do talířů lisovaných z listů, kterým se říká pattal, a misek zvaných dona. Nádobí je tedy dost a nemusí se umývat, poslouží jako potrava pro dobytek.

Po večeři se dlouho neotálí, je přece jen leden a v hliněné chaloupce je jistě příjemněji než venku na chladné zemi. Vesničané se tedy brzy rozešli do svých domovů a ani my jsme dlouho neotáleli a vydali se na zpáteční cestu do Jaipuru.