Naše další kroky nemířily nikam jinam než k Bráně Indie. Tento 42 metrů vysoký kamenný oblouk se nachází v nové části města na východním konci ulice Rajpath. Na zdech brány je zaznamenáno 85000 jmen indických vojáků, kteří položili své životy v první světové válce a v afgánské válce roku 1919.

Na opačném konci ulice Rajpath (v překladu Královská cesta) se nachází impozantní sídlo prezidenta Rashtrapati Bhavan. Tento palác byl dokončen v roce 1929 a nese rysy moghulské i západoevropské architektury. V západní části paláce se na ploše 130 hektarů rozkládá nádherná moghulská zahrada, která je přístupná veřejnosti pouze v únoru. Vystihli jsme pravou dobu a spolu s davy Indiánů (jak Indy nazýváme - v angličtině mezi těmito slovy není rozdíl) zamířili na exkurzi. I když nebylo povoleno fotografování a fotoaparáty jsme museli odevzdat do úschovny, vzpomínky zůstaly uchovány v paměti a nic je hned tak nepřemaže. V rozlehlých zahradách za doby britské koloniální nadvlády sloužilo 418 zahradníků, z nichž 50 chlapců mělo jedinou povinnost - plašit ptáky. Mimo to bylo nespočetné množství služebnictva nutné k údržbě 340 palácových pokojů.

Směrem od paláce je pěkný pohled na Bránu Indie, pokud zrovna není zahalena v oblacích smogu (v roce 1994 bylo Dillí nejznečištěnějším městem v Asii). Zdá se být téměř na dosah, což je dáno jednak tím, že palác leží na kopci a také tím, že Rajpath je široká rovná a relativně prázdná třída. Pokud shlížíte dolů, po levé i pravé straně máte před sebou budovy ministerstev, které jsou vystavěny ve stejném architektonickém stylu jako Rashtrapati Bhavan.

Na severu Královské cesty, co by kamenem dohodil od prezidentského paláce, leží další zajímavá budova - sídlo parlamentu. Do této kruhové budovy, jejíž průměr je 171 metrů, jsem se zatím nedostal, i když teoreticky je to možné, ale je nutno zdolat spoustu administrativních překážek, což je ostatně pro Indii zcela typické. V tomto se cítím skoro jako doma za starých "dobrých" časů.

Mezi palácem a Bránou Indie můžete zabloudit do Národního muzea, které se ale podle mého názoru příliš nevymyká průměru, i když několik zajímavých exponátů, typických pro Indii, jsem zde přece jenom nalezl. Abych byl upřímný, muzea mě nikdy příliš nepřitahovala, přesto jsem v Indii navštívil hned dvě, která mě nadchla. První bylo Muzeum prince z Walesu v Bombayi, které nás doslova okouzlilo, až jsme zapomněli na čas a ujel nám turistický autobus. Ale o tom snad někdy jindy. Druhé zajímavé muzeum je přímo v srdci Dillí, a sice se jedná o Mezinárodní muzeum panenek, ve kterém můžete shlédnout na 6000 exponátů z 85 zemí světa, samozřejmě nechybí ani (zatím ještě stále společné) Československo (naše panenky jsou světoznámé, českou expozici jsem objevil i v Colombu na Sri Lance). V muzeu si můžete panenky zakoupit, na přání vám vyrobí přesně takovou, která se vám nejvíc líbila.

Pokud je řeč o moderní části města, nesmíme zapomenout na Connaught Place. Toto obrovské kruhové náměstí je turistickým i obchodím centrem města. Mimo jiné jsme objevili restauraci Volga, asi tři prodejny obuvi s nápisem Bata (ano, jedná se o Baťu) a mnoho dalších zajímavých obchodů. Nechybí ani moderní mrakodrapy, které ale velice rychle stárnou a svědčí o indické nedbalosti. Pravidelně jsem chodil do jedné takové budovy, kde má sídlo náš zákazník, a často jsem byl až znechucen nepořádkem. Zároveň jsem obdivoval požární připravenost, když místo hasicích přístrojů byly na mezipatrech jen červené kbelíky s pískem plné odpadků. Nevěštil jsem tomu dobrou budoucnost a na má slova skutečně došlo. V červnu letošního roku v nočních hodinách vznikl v budově požár. Protipožární četa spala mimo kontrolní stanoviště, automatický hasicí systém buď vůbec nefungoval, nebo byl neúčinný díky falešným stropům. I když to nebyl požár jako v románu Skleněné peklo, požárníci z celého velkoměsta zápasili s ohněm přes 14 hodin.

Ani další vzpomínky na Connaught Place nejsou příjemné. Operují zde totiž gangy čističů bot, kteří se snaží za každou cenu vydělávat na turistech. Mají spolupracovníky, kteří velice šikovně a nenápadně nakladou na vaši obuv, i když se jedná třeba jen o otevřené sandále, jakýsi "sajrajt", nápadně připomínající slušně řečeno hovínko. Téměř pokaždé, když jsem toto místo navštívil, stal jsem se jednou z obětí. I když jsem si dával pozor, pachatele jsem nikdy nepřistihl. Poté, co jsem během několika minut dostal dva zásahy, odhodlal jsem se nechat si boty vyčistit. Rázem kolem mě byli hned tři pucovači, kteří mi obuv téměř rozebrali (jeden odlákal mou pozornost a druhý mi zatím vytáhl z boty vložku a obratně ji schoval, když jsem to zjistil, snažil se mi namluvit, že jsem ji asi ztratil v hotelu, byl jsem ale neoblomný a po chvíli byla vložka vytažena z "úschovny", být měkčí povahy, asi bych přišel za chvíli i o podpatky). Raději jsem, již dosti rozzloben, doslova vybojoval boty zpět, načež jsem byl požádán o zaplacení 300 rupií (za tuto částku se dají koupit solidní nové boty, běžná částka za vyčištění je 3 - 5 rs). Abych se vyhnul nepříjemnostem, vytáhl jsem pětirupii a rychle zmizel. Zatím poslední "hovno na sandále" jsem chytil asi před měsícem. Opět mi unikl obratný kladeč a tentokrát již značně rozzloben (odnesla to též ponožka) jsem jen čekal, až se nachomýtne kolega čistič. Po několika sekundách už se hlásil s výrokem: "Some shit?!" Neváhal jsem a ačkoliv nejsem rváč, skopal jsem ho dokulata (čímž mě ostatně inspiroval starší kolega, velice mírumilovný padesátník, který tak učinil o několik měsíců dříve). Doufám, že se zpráva rychle roznese a příště mi dají pokoj. Raději opusťme moderní velkoměsto a zamiřme zpět do starého Dillí.

Ze čtvrti Jangpura, kde jsem půl roku bydlel, jsem pravidelně dojížděl do práce kolem zahrad Lodi Garden, a tak mi to samozřejmě nedalo a jedné volné neděle se tam vypravil. Bylo to příjemné odreagování a byl jsem až překvapen, jak se dá snadno uniknout z ruchu velkoměsta. V zahradách je několik hrobek indických panovníků z 15. a 16. století.

Na konci třídy Lodi Road, přímo naproti moderní rušné křižovatce, je jeden z posledních příkladů moghulské architektury, Safdarjangova hrobka, kterou vybudoval v letech 1753-54 Nawab Oudh pro svého otce. Zahrada obklopující hrobku je rájem milenců, prakticky pod každým stromem najdete mladý pár. Velice romantické místo.

Pokud se vydáte ze čtvrti Jangpura na sever, brzy narazíte na Hazrat Nizam-ud-din Aulia. Jedná se opět o hrobku, tentokrát muslimského svatého - Nizam-ud-din Chishtiho, který zemřel v roce 1325 ve věku 92 let. Mimo tuto hrobku se zde nachází i několik dalších hrobů význačných osobností indické historie.

Třetí zajímavá hrobka je jen o několik desítek metrů dále. V polovině 16. století ji nechala vybudovat Haji Begum pro svého manžela jménem Humayn. Tentokrát se jedná o raný příklad moghulské architektury a co do krásy si nezadá ani s neslavnější a nejnavštěvovanější indickou kulturní památkou - hrobkou Taj Mahal v Agře. Stavba z červeného pískovce je otočena na východ a vyplatí se vypravit se sem večer při západu slunce.

Dále na sever nalezneme Starou pevnost, v hindi Purana Qila. Byla vybudována v letech 1538-45, v současné době je bohužel v dost špatném stavu. Nalézá se na kopci a nabízí pěkný výhled jak na město, tak na bujnou přírodu na východě. Pevnost je oblíbeným místem pro nedělní rodinné pikniky a také jsem zde potkal svou první indickou přítelkyni. Přestože jsme si po měsíce pravidelně telefonovali, vedli hodinové rozhovory a blokovali telefon pro celou ubytovnu, kde jsem bydlel, setkali jsme se později pouze jednou, a to jen na pár minut. Život v Indii je zcela odlišný od evropského stylu, partnery svým dětem vybírají rodiče a často se novomanželé seznámí až při svatebním obřadě.

Přímo pod pevností se nachází rozlehlá zoologická zahrada, která také stojí za návštěvu. Mimo jiné jsou zde vzácní bílí tygři, nádherná kolekce exotických ptáků a samozřejmě oblíbené opice.

Pokud bychom pokračovali podél řeky Yamuny stále na sever, po dalších asi čtyřech kilometrech narazíme na Červenou pevnost. Zde už jsme ovšem byli a tak se pojďme na závěr putování podívat na Jami Masjid, která leží nedaleko, umístěna ve staré části města. Tato největší indická mešita, vybudovaná v letech 1644-58, na mně zanechala asi největší dojem ze všech památek, které jsem v Dillí shlédl. Jeden ze dvou minaretů, vysoký 40 metrů a vystavěný z červeného pískovce a bílého mramoru, je přístupný veřejnosti a je z něho přímo fascinující pohled na staré i nové Dillí a na Červenou pevnost na opačné straně. Nádvoří mešity pojme na 25000 lidí. Pokud jste oblečeni jen na lehko a máte holé nohy, jste nuceni si pronajmout róby, jinak vás dovnitř nevpustí. Samozřejmě musíte jít bosi - v létě nebudete moci vydržet na rozpálené dlažbě, v zimě, i když se denní teploty pohybují kolem 20 stupňů, uvítáte teplé ponožky při výstupu minaretem po chladném kamenném schodišti.

Stejně jako Jami Masjid mně učarovaly toulky úzkými uličkami starého Dillí, do kterých se stěží dostanou paprsky slunce. Pokud se vám zrovna do cesty připlete všudypřítomná kráva, máte co dělat, abyste se jí vyhnuli. Když jsem řekl, že jsem byl učarován, nebylo to tentokrát nádherou či velkolepostí, ale atmosférou nabitou životem. Manželka mého přítele byla naopak značně znechucena, neboť pohledy na krysy, hromady odpadků apod. nejsou příliš vábivé. Jaké bylo mé překvapení, když jsem narazil na krámek s nápisem "Crystalex Czechoslovakia". Bohužel byla neděle a obchod měl zavřeno. Během týdne je zde živo jako v úlu, o čemž jsem se přesvědčil, když jsem sháněl speciální pera pro plotter, která nebyla k dostání v celém městě včetně moderních obchodů na Connaught Place, pouze v jednom malém nenápadném krámku v této kouzelné části starého města. České sklo už jsem znovu nenašel.

Naše putování po Dillí je u konce. Samozřejmě jsme nenavštívili všechna místa, která by stála za to. Těch je tolik, že by se o tom dala napsat celá kniha. Snad se mi alespoň podařilo přiblížit vám život a atmosféru vzdálené, vzrušující a romantické Indie a jejího hlavního města.