V zimním období je v Jaipuru, hlavním městě státu Rajasthan, pro nás Evropany příjemné počasí. Denní teploty se pohybují kolem 20 stupňů Celsia, noční klesají mírně pod 10 stupňů, a tak vystačíme se svetrem nebo lehčí bundou. Pro Indy, kteří jsou přes léto zvyklí na pětačtyřicetistupňová vedra, je to však krutá zima a neobejdou se bez zimních bund, rukavic, šál a čepic (co je ale zarážející, chodí naboso, tedy bez ponožek a velice často pouze v sandálech a nejčastěji v tzv. vietnamkách).

Každoročně, zhruba v polovině října, se na hlavní třídě Mizra Ismail Road (zvané krátce "em ai roud"), která se táhne podél historického centra města, začínají objevovat stánky se zimním ošacením (trochu mi to připomíná nadchod ze Zvonařky k Hlavnímu nádraží v Brně před několika málo lety) a během několika dnů je ulice plná pestrobarevných oděvů. Devadesát procent prodávajících tvoří Tibeťané žijící v Indii, zbytek pak Indové. Tibeťané přicházejí ze severních částí země, především ze států Uttar Pradesh a Himachal Pradesh. Většinou se narodili v Indii a Tibet nikdy nespatřili. Zajímavé je, že místní obyvatelé Jaipuru často vůbec netuší, kdo jsou tito lidé, a považují je za Nepálce, neboť jejich vzhled a rysy jsou si podobné.

Po čtyři zimní měsíce se Jaipur stává druhým domovem této početné komunitě. Celkový počet stánků je zhruba 550, z toho rovných 495 patří Tibeťanům. Každé ráno přijíždějí se svými vozíky naloženými obrovskými balíky šatstva ke své vytyčené parcele, postaví stánek, rozloží oblečení a věnují se obchodu. A obchod to není jednoduchý - v Indii se musí ceny usmlouvat, a to platí jak pro cizince, tak pro Indy. Pro nás "starousedlíky" (nyní jsme v Indii už rok) není už žádným překvapením, když cena svetru klesne z původních 500 rupií (1 rs je přibližně 1 Kč) záhy na 100 rs. Oblečení Tibeťané většinou levně nakupují ve státě Pandžáb (Punjab) u velkoprodejců. Ceně ale také odpovídá kvalita, na kterou si v Indii musíte zvláště dávat pozor. A když už jsme u těch cen, zajímavé také je, kolik se platí za povolení k prodeji. Za tři měsíce zaplatíte 2000 rupií za stánek široký 4 stopy (1.2 metru) a 4000 rs za dvojnásobnou šířku. Nehledě na relativní chlad, klimatické podmínky jsou dobré, neboť prakticky neprší. V této sezóně první a zatím poslední déšť přišel jedné lednové neděle (nepršelo od září, kdy skončilo období dešťů), odpoledne po dešti se však už zase prodávalo. Prodej pokračuje až do večerních hodin při svitu žárovek a kolem deváté hodiny nastává čas všechno zabalit, odvézt do bezpečí, pojíst večeři a jít spát. Tento kolotoč se opakuje den za dnem a je to skutečně těžce vydělaný chleba. Často nezbývá ani čas na přeprání špinavého prádla a už vůbec ne například na návštěvu kina.

I když majitelé jednotlivých stánků jistě nepatří mezi boháče, mají s sebou též vlastního kuchaře a při prodeji asistují najmutí Indové, většinou z nejchudších vrstev obyvatelstva. Tomu také odpovídá jejich měsíční gáže 600 rupií, nocleh a stravu mají zdarma.

Tibeťané jsou z 99% budhisté a o tom svědčí i jejich příbytky. Přestože žijí většinou velice skromně, vždy se najde koutek, kde má své místo obrázek Dalai Lamy a budhy a kde hoří věčným plamínkem knot v kalíšku oleje. K bydlení se často musí spokojit s místností asi dvakrát tři metry, která slouží jako šatna, společenská místnost a ložnice. Kuchyň se sem už nevejde, a tak se vaří venku pod širým nebem. Koupelnu a záchod je nutno sdílet s několika rodinami.

Přesto tito lidé vypadají šťastní, a myslím si, že také většinou šťastní jsou. Mimo to jsou též velice milí a přátelští a neváhají vás pozvat na návštěvu. Uctí vás čajem, který je vždy připraven v termosce. Mimochodem slovo čaj má zřejmě svůj původ právě v Indii nebo Tibetu, neboť v jazyku hindi zní stejně jako v češtině - čaj, v tibetštině pak ča. Pravý tibetský čaj se nesladí, ale naopak se přidává sůl a též trochu mléka. Věřte nebo ne, nechutná špatně, ale raději to sami nezkoušejte, asi by se vám to tak nepodařilo. Byl mi nabídnut také tibetský chléb, ale tentokrát jsem byl zklamán - vypadal jako nedovařené těsto a také tak chutnal.

Indičtí Tibeťané se téměř vždy rozzlobí, když se s nimi pustíte do diskuse o jejich původní vlasti Tibetu. Jsou nešťastní z toho, co se u nich děje a vesměs nemají rádi Číňany. A mají se skutečně proč zlobit. Např. v roce 1959 bylo v Tibetu přes 1600 klášterů, v roce 1979 už jen pouhopouhých deset. Vždyť i Dalai Lama po nepokojích v Tibetu v roce 1959 byl nucen uprchnout do Indie, kde dodnes pobývá. Ale toto už je zase jiná kapitola.

Nyní, v polovině ledna, nastává po třech měsících prodeje jedna změna. Původní tříměsíční povolení k prodeji bude prodlouženo o jeden měsíc a všechny stánky půjdou do loterie. Bude se losovat o nová místa na dlouhé M.I. Road. Ti, jejichž stánek má dobrou polohu, musí doufat, že nové místo nebude horší, naopak majitelé špatně lokalizovaných stánků věří, že "vyhrají" lepší polohu a v posledním měsíci sezóny se obchody zlepší. No a já doufám, že mi nedá moc práce najít mezi stovkami stánků těch několik, kde mám již své známé, kteří si se mnou zase rádi popovídají, i když jsem u nich nikdy nic nekoupil. Dobří to lidé.

Koncem února všechny stánky zmizí stejně rychle, jako se v říjnu objevily, a jejich majitelé se vydají do svých domovů. I když na otázku, zda mají raději zimu či léto odpovídají jednoznačně léto, jejich domovy leží v chladnější části Indie v úpatí Himalájí, kde jsou podobné klimatické podmínky jako v Tibetu. Krev předků stále koluje v jejich žilách. A naskýtá se ještě otázka: čím se živí během letních měsíců? Většinou zase obchodem. Někteří vymění svůj mobilní stánek za zděný, jiní změní sortiment a prodávají například čaj. Tento neustálý kolotoč se každoročně opakuje a tak se na podzim, po krutém létě a vlhkém a deštivém období monzunů zase budeme těšit na setkání v Jaipuru.