Díky různorodosti klimatických podmínek nalezneme v Indii tisíce druhů rostlin a živočichů, od leknínů po orchideje, od běžných srnců po exotické tygry či slony nebo velbloudy. Ale ani zde příroda nezůstala člověkem nedotčena, a tak dříve běžný tygr, který byl oblíbenou kořistí maharadžů, se dnes vyskytuje jen v desítkách kusů v přírodních rezervacích.

Jednou z nich je národní park Ranthambhore, který jsem poprvé navštívil spolu s dalšími čtrnácti česko-slovenskými kolegy koncem ledna a jednalo se spíš o amatérskou turistickou výpravu. V parku jsme strávili pouze jedno odpoledne, k prohlídce jsme zvolili jako dopravní prostředek menší nákladní automobil pro 15 pasažérů.

Začátkem června jsem se do Ranthambhore vypravil znovu a nebyl to jen nedělní výlet, byla to skutečně výprava za dobrodružstvím.

V Jaipuru jsem se seznámil s uznávaným rajasthanským fotografem Subhash Bhargavem, jehož specializací je právě divoká příroda. S jeho snímky jsem se již dříve často setkával, ať už na pohlednicích, plakátech či obrazech v hotelových pokojích. Od výpravy jsem si tedy sliboval nejen dobrodružství, ale též získání praktických zkušeností od profesionála.

Z Jaipuru jsme vyrazili ranním vlakem a mimo mě a Bhargavy jel též fotografův sluha a dvanáctiletý syn. Do Sawai Madhopuru jsme dorazili krátce po desáté a měli tedy dost času na ubytování a objednání džípu s řidičem. Do rezervace je vjezd povolen pouze ráno po rozednění a odpoledne kolem třetí hodiny až do západu slunce. Jedna výprava vyjde na 700 rupií (poplatky za auto, fotoaparáty, vstupné), není to tedy zrovna levná záležitost. Po obědě a krátkém odpočinku jsme vyrazili na první výpravu.

Sawai Madhopur, vstupní brána do Ranthambhore, má 78000 obyvatel na rozloze 31 čtverečních kilometrů. V podstatě je to jedna dlouhá ulice, na konci které stojí jakási fabrika. Městečko leží 180 km na jihovýchod od Jaipuru. Národní park Ranthambhore se nachází ještě 15 km od Sawai Madhopuru.

Na cestu jsem se zásobil třemi litry vody, nebezpečí dehydratace v horkém počasí je značné. Když jsme vyráželi, teplota ve stínu ukazovala 47 stupňů Celsia, kolik mohlo být na slunci jsem se raději ani nepokoušel zjistit. V té chvíli jsem si říkal, do čeho jsem se to vlastně pustil. Ale na druhé straně nevyužít této příležitosti by byla jistě škoda.

Po vjezdu do parku začal Bhargava udávat pokyny a jeho asistent se měl co otáčet. Skromně jsem vytáhl svůj Canon, když fotograf již zaujímal lovecký postoj se čtyřmi fotoaparáty Nikon a sadou objektivů od širokoúhlého až po 400 mm s konvertorem 1.4. Uprostřed otevřeného džípu rozložil masivní stativ, další kameru umístil na monopod.

Nejprve jsme se vydali podél jezer ležících hned za vstupní bránou. Jezera jsou navečer doslova okupována zvířectvem, po horkém dni sem chodí ukojit žízeň. Doslova stovky srnců a jelenů se brodí v mělké vodě zarostlé lekníny, které slouží též jako potrava, nebo se pasou na břehu, kde vlhkost umožňuje i v parném létě růst trávy. Přijdou i divocí kanci, kteří se s oblibou rýpají ve vlhké půdě. Nespočetné druhy ptáků si u jezera dávají dostaveníčko a s oblibou usedají na hřbety zvířat. Poprvé jsem spatřil "hadího" ptáka, jak se procházel po dně jezera a jeho štíhlý krk se nad hladinou vlnil skutečně jako had. Sem tam jsme zahlédli i krokodýla číhajícího jen s povystrčenou hlavou na svou kořist. Nebudu lhát, když řeknu, že jsem si připadal jako v ráji. Zvířata, přestože v divoké přírodě, byla krotká, prakticky ve vzdálenosti 3 metrů od našeho auta téměř na dosah, takže i můj zoom 35-80 mm stačil k pořízení slušných snímků. Fotografování ovšem bylo ztíženo nedostatkem světla, většinou jsme se pohybovali v lese.

Hned na cestě u prvního jezera jsme narazili na tygří stopy. Zpočátku (já amatér!) jsem si je zaměnil se stopami opičími. Ta pravá stopa byla nesrovnatelně větší, jako otisk pěsti statného dřevorubce. Od průvodce, který seděl vepředu s řidičem, jsme se dozvěděli, že na toto místo tygr chodí často, ale je prakticky nemožné ho v hustém porostu zahlédnout.

Od jezer jsme se vydali dále do vnitrozemí parku, do údolí říčky, kam další tygr chodí pít a osvěžit se koupelí. V rezervaci je nyní 27 tygřích jedinců a bez hlubších znalostí a informací od průvodců je prakticky nemožné tygra náhodně zahlédnout na rozloze téměř 400 čtverečních kilometrů.

Bylo krátce po šesté hodině, když jsme dorazili na vytipované místo a skutečně - tygr se právě vyvaloval na břehu. První ho spatřil Bhargava. Tygr byl bohužel dost daleko (snad 70 metrů) a navíc stíněn hustým porostem, takže se nám nepodařilo udělat dobré snímky. Já sice dvakrát "vystřelil", abych měl alespoň nějaký důkaz, zkušený fotograf však snímky vůbec neplýtval. Po několika minutách rozjímání se tygr ještě vykoupal a vznešeně se vydal do protějšího svahu, kde po chvíli zmizel.

Otočili jsme náš džíp a zamířili zpět k jezerům, kde se nám naskytl překrásný pohled na stovky barevných čápů stojících v mělké vodě. Po chvíli se celé hejno vzneslo a doslova zatemnilo oblohu, připadal jsem si jako ve filmu "Ptáci".

Po absolvování zhruba třiceti kilometrů v areálu parku nás ještě čekalo 15 km k hotelu, kam jsme dorazili po osmé hodině večerní. Sprcha byla povinností, po pozdní večeři jsme ulehli k spánku. Ráno nás čeká další výprava.

Následující den jsme vstali v pět hodin, abychom záhy vyrazili. Start byl mnohem příjemnější, třicetistupňový vzduch ještě chladil. Tentokrát jsme trasu kolem jezer zkrátili a vydali se opět na tygra. Štěstí nám nepřálo, ale aspoň se nám pro změnu přes cestu přeplazil pěkně dlouhý had, dvakrát jsem též zahlédl obří ještěrku, která měla dobře metr. Málem bych se zapomněl zmínit o opicích a pávech, kterých bylo v parku též nespočetně, ale pro mě se tito tvorové stali domácími zvířaty, v Jaipuru se s nimi setkávám denně.

V Ranthambhore je též kolem pětatřiceti panterů, jak jsem se ale dozvěděl od známého fotografa, toto zvíře je prakticky nemožné spatřit.

Z ranního výletu jsme se na hotel vrátili kolem jedenácté a mimo oběd se věnovali odpočinku, v příšerném vedru se stejně nedá nic jiného dělat. Náš hotel navíc neměl dobré chlazení, takže jsem se potil i ve spánku, a to též v noci.

Odpoledne jsme se vydali na třetí výpravu do rezervace a s večerem se opět vypravili na místo, kde jsme poprvé spatřili tygra. A tygr byl opět na svém místě, opět se nenechal vyfotit a opět po chvíli zmizel v džungli. Jeli jsme prozkoumat další tři pravděpodobná místa výskytu tygra, ale bezúspěšně. Vrátili jsme se tedy ještě jednou na původní místo a náš přítel - šelma podšitá se zase koupal. Do třetice se celá situace opakovala.

Čas dobrodružné výpravy pominul a služební povinnosti mě volali zpět do Jaipuru. Na zpáteční cestu jsem se vydal opět vlakem, který měl odjezd v jednu hodinu dvacet minut po půlnoci. Hodinové zpoždění pro mě nebylo neobvyklé, ovšem způsob cesty je nepopsatelný. Vlak byl tak natřískán, že jsem ani nešel po zemi, nýbrž se pohyboval po zavazadlech. Lidé byli doslova všude, leželi na zemi, na nosičích zavazadel... Zpočátku jsem byl zoufalý a nevěděl, jak tříhodinovou cestu přečkám, ale nakonec jsem v pořádku dorazil. Přítel fotograf ještě zůstal o den déle.

Můj lednový výlet s touto loveckou výpravou se nedá srovnávat a už nyní se těším, až se opět společně se Subhash Bhargavem vypravíme na "lov tygra" do Ranthambhore či některé jiné přírodní rezervace. Doufám, že bude ještě nějaký tygr k spatření. V roce 1993 britský časopis BBC World odhalil právě v Ranthambhore, že zkorumpovaní úředníci povolili ilegální pytlačení, které rapidně snížilo tygří populaci. Naštěstí tento případ není zcela běžným.

Indická vláda věnuje ochraně přírody náležitou pozornost. Již ve třetím století před naším letopočtem vydal panovník Ashoka zákony zakazující zabíjení určitých druhů divokých zvířat a vypalování lesů. Dnes nalezneme v Indii přes 100 parků a rezervací a tak můžeme doufat, že do příštího tisíciletí přežije nejen člověk se svou technikou, ale i živá příroda, která je ničím nenahraditelná.