Za památkami
Dillí (1. část)
Dillí,
hlavní město Indie, je se svými 8.4 miliony obyvatel po
Bombayi
(12.6 mil.) a Kalkatě
(10.9 mil.) třetím největším indickým městem. Původní "staré" Dillí bylo hlavním městem
muslimské Indie mezi dvanáctým až devatenáctým stoletím, zatímco Nové Dillí bylo ustanoveno
hlavním městem za britské koloniální nadvlády. Tato nová, moderní, prostorná a otevřená část
města je pravým opakem úzkých a přecpaných uliček starého Dillí.
Než jsem odjížděl do Indie, podle strohých informací v kapesním atlase světa jsem se
domníval, že půjde o dvě oddělená města. Tento předpoklad byl mylný, neexistuje prakticky
žádná hranice oddělující obě části města.
Mimo historického významu a úlohy hlavního sídla vlády hraje Dillí významnou roli pro turisty,
je vstupní branou do Indie a křižují se zde letecké linky z celého světa.
Před 3000 lety bylo založeno první významné sídlo na území dnešního Dillí, zvané
Indraprastha. Od té doby hrálo Dillí významnou úlohu v severní části indického
subkontinentu. Až do současnosti bylo založeno celkem osm měst, ze kterých dnešní Dillí vzniklo.
Posledním z nich je současné Nové Dillí. Britové se zmocnili města roku 1803. Jejich
původním sídlem byla Kalkata (jejíž historie je mimochodem také zajímavá) a do Dillí přesunuli
svůj hlavní stav roku 1911. Výstavba trvala dvacet let a v roce 1931 oficiálně město
zahájilo provoz.
Mé seznámení s Indií se konalo půl hodiny po půlnoci v polovině ledna 1994. První dojmy
byly víc než rozpačité. Po dlouhé únavné cestě (vyrazil jsem z Brna 26 hodin před přistáním
v Indii) jsem vystoupil na špinavém mezinárodním letišti Indiry Gandhiové
(k dokreslení obrázku celého Dillí: když jsem se po více než třech měsících, přivyknut
"jiným nástrahám velkoměsta", vrátil opět na letiště, působilo na mě dojmem zcela opačným -
oproti okolnímu světu čisto jak v pohádce). Jelikož jsem přijel do Indie pracovat, po
krátkém neklidném spánku v rušném hotelu jsem hned v sobotu nastoupil do práce. Neděle
je ale volný den a tak s kolegy vyrážíme na první výpravu za dobrodružstvím.
Najmout si "tourist taxi" není problém, horší je sjednat cenu - smlouvání je samozřejmostí při
každém obchodu. Přestože jsme zatím neměli představy o cenách, dohodnutá částka 450 rupií
za vozidlo na den byla dobrá a byla náplastí na naši nezkušenost, když jsme mazaným hotelovým
poslíčkům dali za odnesení kufrů každý po 50 rs (běžně 1 rs nebo vůbec nic).
Naší první zastávkou byl komplex Qutab Minar, jehož dominantou je třiasedmdesátimetrový minaret,
nejvyšší kamenný minaret na světě. Stavba věže, jejíž průměr při základech je 15 metrů a na
vrcholku 2.5 metru, byla započata roku 1193 po porážce posledního hindu krále v Dillí
muslimy, dokončena byla v roce 1368. První tři poschodí jsou vystavěny z červeného
pískovce, čtvrté a páté patro z mramoru a pískovce. Dnes je věž mírně nakloněná, ale jinak
přečkala století bez větších poškození, dokonce i zemětřesení v roce 1803, které shodilo
pouze kopulu z vrcholku. V současnosti není přístupná veřejnosti, poté, co při
tlačenici školního výletu zahynulo několik lidí.
Při patě minaretu se nachází nejstarší mešita postavená v Indii, která nese název Moc islámu
(Quwwat-ul-Islam). Její stavba byla započata roku 1193 na základech hindu chrámu a nápis nad
východní branou hlásá, že mešita byla postavena z materiálu získaného z 27 hindu
chrámů. Mnoho částí stavby nese známky hindu a jain původu. V letech 1210-20 byl přistavěn
dvůr a roku 1300 brána Alai Darwaza.
Na nádvoří vedle mešity stojí slavný sedm metrů vysoký Železný sloup, který zde stál dlouho před
započetím stavby mešity. Šestiřádkový nápis v sanskritu říká, že sloup byl vztyčen
(pravděpodobně v Biharu) na paměť krále Chandragupta Vikramaditya, který vládl
v letech 375 až 413 našeho letopočtu. Bohužel zde není vysvětleno, jak byl sloup vyroben,
nad čímž si vědci stále lámou hlavu. Sloup je totiž vyroben z čistého železa a po téměř
2000 let vůbec nerezaví. Legenda praví, že pokud se postavíte ke sloupu zády a spojíte
kolem něho své ruce, splní se vám, co si přejete. Podle jiného zdroje je to znamením, že se
vrátíte do Indie.
Panovník Ala-ud-din, který přistavěl dvůr a bránu Alai Darwaza, započal stavbu dalšího minaretu
Alai Minar, který měl být přesně stejný jako Qutab Minar, pouze dvakrát tak vysoký. Když zemřel,
stavba dosahovala do výšky 27 metrů a nikdo neměl chuť celý projekt dokončit. Nedokončená
věž stojí na severu komplexu.
Od Qutab Minaru, dávné historie, jsme zamířili do žhavé současnosti a navštívili moderní Dům
uctívání Boha Bahá'í, známý též pod názvem Lotosový květ, neboť překrásný bílý chrám je skutečně
obří zvětšeninou květu. "Dům" byl postaven před několika lety a je zatím poslední ze sedmi
budov nacházejících se v různých částech světa, z nichž každá má svou zvláštní podobu
a každá zve národy všech vyznání a ras k uctívání Stvořitele vesmíru. Lotosový květ je
obklopen devíti vodními nádržemi, které jsou přirozeným chladicím systémem. Devítka je nejvyšší
číslice a symbolizuje úplnost, jednotu a soulad. K modlení a rozjímání jsou vítáni všichni
bez rozdílu vyznání a rasy. Pro nás bylo překvapením, že jsme po dotazu, odkud jsme, obdrželi
informační brožurky v češtině. V knihovně jsme nalezli další knihy v našem
mateřském jazyce ke studiu.
Se vzpomínkami na vzdálený domov jsme zamířili přes celé Dillí až k Červené pevnosti.
Monumentální stavba byla započata roku 1638 a dokončena byla o deset let později. Délka
pevnosti je dva kilometry a výška obvodového zdiva ze strany řeky je 18 metrů, od města
dokonce 33 metrů. Konstrukce je celá z červeného pískovce, odtud i přiléhavý název.
Přestože naše auto zastavilo blízko vstupní brány, nebylo vůbec jednoduché se probojovat davem
prodavačů a obchodníků, kteří se na nás vrhli, včetně tzv. průvodců. Naše peněženky byly opět
o něco hubenější, když jsme byli doslova nuceni koupit si nějaký suvenýr. Nelitovali jsme
ani nekřesťanské ceny za to, že jsme se mohli vyfotit s hroznýšem kolem krku a
s kobrou na hlavě. Jakmile projdete branou, jste rázem osvobozeni od ruchu starého Dillí.
Po zdolání pasáže plné krámků se suvenýry se ocitnete na volném prostranství uprostřed zahrad,
které sice už nejsou, co kdysi bývaly, ale přesto si možná budete připadat jako v ráji.
Ostatně o tom vypovídá i perský nápis na jedné ze zdí Haly soukromé audience:
Jestliže je na zemi ráj
je to tento, je to tento, je to tento.
Na severovýchodě se nám ze zdí pevnosti naskýtá malebný pohled na trh, který se rozkládá
v bývalém korytě řeky Yamuny, která nyní teče o kilometr východněji. V hlubině
pod námi sledujeme koncert cvičených opiček a hážeme jejich majiteli pár drobných. Ještě
procházíme archeologickým muzeem, umístěným v jednom z paláců, a pomalu míříme zpět
vstříc ruchu velkoměsta. Jenom nás trochu mrzí, že nemůžeme projít pevnost celou, neboť větší
část zabírá indická armáda.
Nebylo to naposledy, kdy jsem obklopen mohutnými zdmi opouštěl Lal Qilu, jak zní název pevnosti
v hindi. Později jsem navštívil noční světelnou a zvukovou show. Jelikož jsem nevěděl, kdy
přesně představení začíná, dorazil jsem v průběhu show v jazyce hindi. I když
jsem prakticky nerozuměl slovu, byl jsem nadšen. Nebylo to ani stereo, ani quadro, zvuk se točil
kolem mé hlavy alespoň z osmi stran citlivě podmalován různobarevnými reflektory.
Samozřejmě jsem si počkal i na verzi v angličtině a cestoval spolu s dalšími
posluchači indickými dějinami, především spjatými s historií pevnosti. Byl jsem svědkem
velkých bitev i krutých porážek, při masových shromážděních jsem byl tísněn davem
vzbouřenců, dokonce jsem "viděl" koketovat dámy od dvora. Skvělé.
Přímo naproti pevnosti začíná hlavní ulice starého Dillí zvaná Chandni Chowk, v překladu
Stříbrná ulice. Připadáme si jako v minulém století a unášeni davem se ztrácíme ve víru
velkoměsta. Skutečně jsme se skoro ztratili, když nám na chvíli zmizel z dohledu řidič,
který nám dělal zároveň průvodce. Přestože jsme byli varováni před zloději, jeden kolega přišel
o nemalou částku dolarů. V Indii je zločinnost relativně nízká, alespoň ve srovnání
s naší republikou. Na pachatele totiž čekají kruté tresty, může přijít o ruku, která
mu bude useknuta, a pokud je přistižen při činu, visí jeho život na vlásku, rozzlobený dav lidí
ho ubije.
Když jsme se zase všichni našli, míříme zpět k našemu vozidlu. Cestou ještě potkáváme jen
tak mimochodem slona, který si to zcela způsobně kráčel a nic nedal na troubení aut snažících
se ho předjet. První nedělní výlet se chýlí ke konci. Dojmy jsou smíšené, ale převažuje nadšení.
Nyní, s odstupem času se zdá, že toho na jeden den nebylo zas tak moc, ale v hlavách
máme trochu zmatek a co jsme vlastně všechno viděli si ujasňujeme až o pár dní později při
prohlížení fotografií.
Nebyla to ale naše poslední volná neděle v hlavním indickém městě, a tak jsme měli
příležitost poznat další z mnoha zajímavých památek a míst.
© Miroslav Geisselreiter, snímky autor