Indická kultura se od evropské v mnohém liší a to platí i o jedné z největších životních událostí - svatbě. Pro Čecha budou možná některé zvyky neuvěřitelné. Posuďte sami.

Svatbu organizují rodiče, to znamená, že též vybírají pro svá dítka nastávající partnery, obvykle za pomoci inzerátu v novinách. Rozhodující je společenská třída a postavení, vzdělání, plat a v neposlední řadě i astrologické znamení. Jednou z nejdůležitějších položek je věno. Vzdělaná dívka, která si chce vzít za manžela muže s vysokoškolským vzděláním získaném na některé zahraniční univerzitě nebo lékaře, musí přinést do manželství minimálně 20000 amerických dolarů. Zcela samozřejmou věcí je panenství nevěsty.

Přestože mladí lidé ze středních a vyšších společenských tříd většinou nevstupují do manželského svazku před dvacítkou (obvykle až kolem pětadvaceti let) a oficiální věková hranice k uzavření manželství je 18 let, 8% dívek se vdává ve věku 10 - 14 let (!) a téměř 50% ve věku 15 - 19 let. Ženy po svatbě jsou obvykle v domácnosti, starají se o děti a o svého manžela, na kterém jsou zcela závislé. Není divu, že vdovy často neunesou svůj úděl po smrti manžela a končí svůj život sebevraždou, většinou upálením.

Svatební slavnost je událost, na které se nešetří, a tak většinou padnou všechny našetřené peníze. S tím se ale počítá, a tak vlastně rodiče celý život šetří na svatbu svých dětí. Přesto si často ještě musí půjčit od příbuzných a známých. Svatba začne večer, a to tím, že se ženich vypraví pro nevěstu na krásně vyparáděném koni, ti bohatší pak na slonovi. Za ním jdou příbuzní a svatební hosté, kterých se sejde obrovské množství. V průvodu nesmí chybět dechová kapela a zpěvák. U nevěsty se průvod spojí s dalšími příbuznými a společně se vydá na vlastní svatební místo. To bývá pod širým nebem, pouze pod plátěnými přístřešky, osvětlené tisíci barevných žárovek, které jsou rozvěšené po stromech a ozdobené různobarevnými květy. Nyní všichni hosté novomanželům blahopřejí a po této zdlouhavé proceduře všichni zasednou k slavnostní večeři. Alkohol se nepodává, většinou se pije jen čistá voda. Slavnost obvykle trvá celou noc a často pokračuje i v dalších dnech.

Nevylíčil jsem zde všechny ceremonie a obyčeje, což ostatně ani nebylo cílem tohoto článku. Je jich mnoho a českým čtenářům by často mnoho neřekly. Bohužel musím konstatovat, že stavba celkově působí nudným dojmem. Ale pojďme se ještě na závěr podívat, jak k nevěstě přišel můj indický přítel.

Jmenuje se Lavi a pochází z poměrně dobře zaopatřené rodiny, otec je lékař. Lavi vystudoval vysokou školu a s titulem inženýr se mu po několika letech praxe v Indii podařilo získat zaměstnání v Saudské Arábii. V té době jeho rodiče došli k názoru, že syn je již zralý na ženění a též nějaké finance má, a tak mu našli, samozřejmě s pomocí inzerátu v novinách, nevěstu. To bylo koncem roku 1992, kdy Lavi již v Arábii pobýval druhým rokem. Radostnou zprávu se dozvěděl od rodičů dopisem. Po dvou a půlletém pobytu v zahraničí se Lavi vrátil do rodné Indie 25.11.1993. Na druhý den se poprvé setkal se svou nastávající (přiznejme, že s ní již několikrát telefonicky hovořil a měl její fotografii). Týden na to, 3.prosince, se konaly zásnuby. To už ale byly svatební přípravy v plném proudu, takže se svatba mohla konat, a také konala, 7.12.1993. Lavi, devětadvacetiletý jinoch, si bral za manželku o dva roky mladší Pooju (Púdžu). Musím dodat, že manželka je to k pohledání. Nejen že se umí otáčet v kuchyni, ale také vystudovala vysokou školu. Na svatbě se sešlo asi 2000 hostů, vesměs příbuzenstvo, a celkové náklady dosáhly 700000 rupií (tj. přibližně 700000 Kč). Nutno ovšem dodat, že to byly vlastně svatby dvě, neboť se ženil též Laviho bratr - dvojče. Samozřejmě i jemu nevěstu vybrali rodiče. Lavi a Pooja nyní čekají prvního potomka, bratr se již syna dočkal před třemi měsíci, tedy v říjnu 1994.

A ptáte se, jestli jsou manželé šťastní a jestli jim to spolu klape? Bez jakýchkoliv pochyb odpovídám ano. Je to až neuvěřitelné, ale v Indii rozvod prakticky neznají. A to nám budiž příkladem.